Karolína Světlá

(24.2.1830 – 7.9.1899) česká spisovatelka, zakladatelka českého románu. Vlastním jménem Johanna Rottová. Narodila se v Praze. Výchovně na ni zapůsobil její otec, vyprávěl jí o minulosti – jeho vyprávění často používala ve svých románech a povídkách. Karolína Světlá chodila do německé školy. V roce 1852 se provdala za profesora Petra Mužáka, který ji už dříve seznamoval s českou literaturou a uváděl do pražské vlastenecké společnosti. Byl to právěprofesor Mužák, který seznámil Světlou s Němcovou. Němcová měla na Světlou silný vliv, v Němcové viděla silnou, nezávislou, hrdou ženu. Zanedlouho se narodila Karolíně Světlé dcera Boženka, byla však slabá a nemocná a za pár měsíců zemřela. Zoufalá Karolína Světlá začala psát a i v této době poznala Podještědí, kam ji manžel odvezl, aby se zotavila. Podještědský kraj ji velmi uchvátil, často se sem vracela. Své literární jméno si dala podle vesnice Světlá pod Ještědem, rodiště Mužáka. Karolína Světlá byla činná v emancipačním hnutí českých žen (založení Ženského výrobního spolku roku 1871). Od roku 1887 žila Karolína Světlá trvale v Praze, kde také zemřela. K literárnímu úsilí májovců se Světlá připojila svou první novelou Dvojí probuzení v almanachu Máj 1858. Ocitla se ve společnosti Vítězslava Hálka, Boženy Němcové a Jana Nerudy. Duševní porozumění a citové sblížení s Janem Nerudou ji dalo lidsky i umělecky dozrát. V románech z pražského prostředí zachytila Světlá některé myšlenkové a společenské proudy novodobých dějin: První Česka (1861), Na úsvitě (1864), Poslední paní Hlohovská (1870), Zvonečková královna (1872). V pražském prostředí se odehrává děj povídky Černý Petříček (1871). Rozsahem i významem nejpodstatnější částí autorčina díla je ještědská próza: Vesnický román (1867), Kříž u potoka (1868), Frantina (1870), Nemodlenec (1873), Kantůrčice. Karolína Světlá je též autorkou povídek: Mladší bratr, Černá divizna, Divousové, Přišla do rozumu, Kterak se dohodli, Námluvy, Nebožka Barbora a Hubička (na motivy této povídky zpracovala libreto Eliška Krásnohorská k Smetanově opeře). Některé povídky zařadila Světlá do zvláštního svazku Kresby z Ještědí (1880). V májové generaci představuje Karolína Světlá výraznou uměleckou osobnost jako tvůrkyně českého románu. Navazuje na vesnickou tvorbu Němcové, vnáší však do ní prvky filozofického myšlení a složitou dějovou koncepci.

Kříž u potoka - Karolína Světlá

Děj tohoto románu začíná ve mlýně Dolanských, kde umírá mlynář. Při pohřbu se vdova ujímá sirotka. Evička je inteligentní, samotářské dítě, které rádo sedává na kamenné mohyle, kde došlo k dvojnásobné vraždě. Při jednom večerním sezení se od mlynářky dozvídá příběh rodiny Potockých, který se váže i ke kamennému pomníčku.

Kdysi miloval nejstarší bratr z horského statku Potockých dceru ze mlýna. Byl však odveden do války a dívka se zamilovala do jeho mladšího bratra. Při návratu je překvapil a v afektu zabil. Tragédie rodiny pokračovala v příběhu Józy Kobolisové, která se z donucení provdala za Frantíka Potockého. Aby získal její lásku, použije kouzelný lektvar, po kterém se Józa pomate. V této době porodí dítě, po nabytí rozumu a paměti dítě odmítá, prokleje rod Potockých a spáchá sebevraždu. Je tajně pochována na jejich statku a tomto místě u potoka je vztyčen kříž.

Pod dojmem vypravování zabloudí Evička až na statek Potockých a seznámí se se Štěpánkem jedním ze tří synů další generace rodu, který nese Józino prokletí a každé jejich manželství končí v troskách.

Jeden z bratrů se ožení mimo domov, na statku žije Štěpán a nejstarší Ambrož, který chce zůstat svobodný, aby dědičné prokletí nezatížil další hanbou. Evička přijímá Štěpánovu žádost o ruku nejen z lásky, ale i proto, aby zlomila kletbu. Po prvních šťastných měsících se však začne Štěpán měnit. Má komplex z duševní a morální převahy své ženy, začíná pít a vyhledávat pochybné známosti.

To vše sleduje bratr a postupně se sbližuje s Evou a jejím dítětem. Eva chce ovšem dokončit své poslání, odmítá opustit manžela a Ambrož odchází na samotu. Při jedné z hádek způsobí Štěpán své ženě těžký úraz a prchá ke své milence. Přijde tam Eva a on z půdy vyslechne hovor obou žen. Uvědomí si, co napáchal, vrací se ke své ženě a postupně se stává dobrým manželem.

V posledním dějství má být Štěpán ve vesnici zvolen představeným, ale vesničtí boháči ho chtějí intrikami zničit. Zachraňuje ho Ambrož, který se vrací, ale ve vzniklé rvačce umírá. Touto smrtí a láskou Štěpána a Evy je prokletí rodu Potockých zlomeno.

Zřícenina hradu Frýdštejna je jedním ze tří hradů jabloneckého okresu. Dobu založení přesně neznáme. Nevíme ani přesně, kdy bylo vytvořeno frýdštejnské panství. Víme však, že bylo majetkem Markvaticů. V roce 1363 jsou zmiňováni páni z Dražic a o 13 let později (v r. 1376 ) Jan z Bibrštejna a tak je domněnka, ie vznik Frýdštejna je spojen právě s rodem Bibrštejnů.

První zmínka o Frýdštejně pochází z r. 1385, kdy církevní prameny jmenují Bohuňka, řečeného Puklice z Frýdštejna.
Na přelomu 14. a 15. století byl hrad v držení rodu Kamenců ze Střížovic a Čakovic, ale již v r. 1409 byl majitelem frýdštejnského panství Bohuš z Kováně. Byl katolíkem a proto v srpnu 1432 obléhali hrad husité pod vedením Oty z Lozy a Jana tapka ze Sán. Bohuš z Kováně však učinil s husity dohodu, ie proti husitům nebude podnikat žádné nepřátelské akce a později dokonce přestoupil ke kališníkům. V roce 1448 pomáhal Jiřímu z Poděbrad při dobývání Prahy. Po jeho smrti v r. 1460 se stal správcem panství Jan Zajíc z Háznburka. Poté se zde vystřídalo několik majitelů. V roce 1540 koupili hrad a panství Vartenherkové. Majiteli byli však jen krátce, nebot' Adam z Vartenberka jako účastník odboje českých stavů proti králi Ferdinandovi I. v letech 1546 - 47 ztratil své statky včetně Frýdštejna. Posledním majitelem Frýdštejna byl Jan z Oprštorfu, který jej koupil spolu s Českým Dubem od krále v r. 1556. Jan však frýdštejnské panství postupně rozprodal, čímž zanikla funkce Frýdštejna, at' již jako panství, tak i jako strážního hradu.

Když Oprštorfové v r. 1591 hrad prodávali Zikmundu Smiřickému ze Smiřic, byl již neobyvatelný. Frýdštejn byl typickým skalním hradem a dominoval jak směrem k Nokovicům, tak zejména do údolí Jizery, kudy vedla stará cesta z Turnova k severu a procházela vískou Frýdštejnem původně nazývanou Zásada, v níž býval poplužní dvůr, zajišt'ující základní obživu obyvatelům hradu.

Kudy se do hradu chodilo není přesně známo. Patrně vpravo od věže přízemím vlastního paláce, příbytku hradního pá-na. Vzhledem k tomu, ie ve hradě bylo málo prostoru byla celá tato bariéra provrtána řadou světniček a sklepů vytesaných ve skále. Za zvláštní pozornost stojí světnička vytesaná jižně od hlavní věže, kde výklenek ve stěně i oltář naznačují, ie jde o někdejší kapli a prostor, který jak nasvědčuje letopočet 1691, byl využíván ještě dlouho po opuštění hradu.

Hlavní dominantou hradu je velká hradní věž, postavená na nejvyšším skalisku tak, aby bylo možno obhlídnout široké okolí. Věž je nejlépe zachovalou částí hradu. Je asi 15 m vysoká a má 9 m v průměru, s dvoumetrovou tloušťkou zdiva. Jediný vchod byl v prvním patře asi 6 - 7 m nad úrovní nádvoří.

Hrad Frýdštejn byl zpřístupněn veřejnosti v 90-tých letech minulého století poté, co turnovský okrašlovací spolek, který v r. 1892 hrad koupil od knížat Rohanů ze Sychrova, dal dochované zdivo zpevnit. Nálezy z doby osídlení hradu, které byly získány průzumem, se nacházejí ve sbírkách turnovského muzea.

V současné době je hrad ve vlastnictví obce Frýdštejn a postupně jsou se značným nákladem prováděny záchranné práce, cílem kterých je zachováni hradu alespoň v současné podobě příštím generacím.
O hradu se píše v knize Karolíny Světlé „ O Krejčíkovic Anežce", několikrát se zde filmovalo. Z nejznámějších filmů je pohádka „ O princezně Jasněnce a létajícím ševci".

Severočeské muzeum v Liberci patří mezi největší muzea v České republice. Založeno bylo v roce 1873 jako uměleckoprůmyslové muzeum a v českých zemích je nejstarším muzeem tohoto typu. Již v prvních letech své existence se podařilo shromáždit mimořádně bohaté sbírky prakticky ze všech zájmových oborů z vyspělých evropských zemí a zčásti také z Předního a Dálného východu. S ohledem na místní tradice severních Čech však největší pozornost patřila sklu a textilu. Zásluhou četných darů a pravidelných nákupů v aukčních domech a u významných starožitníků v celé Evropě se sbírkové fondy rozrůstaly natolik rychle, že si ještě v závěru 19. století vyžádaly po několikerém stěhování vlastní budovu. Ta byla postavena v letech 1897-1898 podle návrhu prof. Ohmanna z Prahy v romanticko-historizujícím stylu. Po stavební stránce propojuje typy sakrální a palácové architektury. Monumentální komplex doplňují replika renesanční věže liberecké radnice a přístavba tzv. měšťanského domu, připomínajícího původní měšťanskou zástavbu z konce 18. století. Dalšího významného rozšíření se sbírky dočkaly v roce 1904, kdy muzeum získalo okolo 2 500 uměleckých děl z pozůstalosti čestného kurátora a štědrého mecenáše barona Heinricha Liebiega, významného libereckého průmyslníka. Od vzniku samostatného státu v roce 1918 až do II. světové války mělo muzeum stejný charakter. Po II. světové válce byly v rámci reorganizace k muzeu přičleněny regionální sbírky ze zrušeného Vlastivědného muzea a Přírodovědného muzea v Liberci.

Dnes zahrnuje Severočeské muzeum kromě bohaté knihovny tři sbírková oddělení, přírodovědecké, historické (s archeologií) a uměleckohistorické. Tomuto členění odpovídají i stálé expozice, v nichž jsou po generální rekonstrukci celé budovy v letech 1982-1988 instalovány vybrané sbírkové předměty.

V přízemí budovy je umístěna přírodovědná expozice. Je věnována přírodě významných krajinných celků v severních Čechách, chráněným krajinným oblastem Jizerské hory, České středohoří, Lužické hory, Labské pískovce a Kokořínsko. Snahou autorů expozice bylo ukázat přírodu severních Čech ve své šíři a vzájemných vztazích. Následující expozice prehistorie chronologicky dokládá pravěk regionu. Expozice dějin Liberecka dokumentuje období od kolonizace území ve 12. století do vzniku republiky v roce 1918. Zvláštní pozornost je věnována vývoji textilní výroby (v expozici je umístěno originální textilní nářadí cechovní a manufakturní výroby). S jejím mohutným rozvojem v 19. století byla spojena přeměna regionu v moderní průmyslovou oblast. Zvláštní oddíl této expozice je věnován městu Liberci. Stálá expozice v prvním patře budovy zahrnuje evropský vývoj uměleckých řemesel od antiky do současnosti (tapiserie, sklo, keramika, porcelán, textil, knižní vazby, obecné a ušlechtilé kovy, cín, hodiny, šperky, nábytek, dřevořezby a fotografie). Přestože je v tomto přehledu zastoupeno více než 1 200 sbírkových předmětů, je to pouze nepatrná část celkového bohatství depozitárně uložených sbírek. Stálé expozice před dvěma lety doplnila expozice plakátu, která je umístěna na podestě v přízemním mezaninu a expozice mechanických hudebních automatů, umístěná ve sloupové síni.

Bohaté sbírkové fondy obsahují špičkové kolekce především v uměleckých řemeslech – sbírka orientálních koberců je druhá největší v ČR, rovněž tak sbírka současné autorské tapiserie. Mimořádně cenné a početné jsou soubory koptských tkanin, historických gobelínů (v expozici SM visí i nejstarší vystavený gobelín v ČR), vyšívaných liturgických textilií, krajek, skla, porcelánu, uměleckého kování, cínu, plakátů, starých tisků atd. Bohatě jsou zastoupené i sbírky historické, etnografické a přírodovědecké. Významná je i sbírka více než 160 tisíc negativů, z nichž nejstarší jsou datovány kolem roku 1860. Celkový počet uchovávaných sbírkových předmětů přesahuje 700 tisíc kusů.

Ve třech výstavních sálech a venkovním atriu bývá ročně realizováno okolo 20 výstav, mnohé z nich právě ze sbírek uložených v muzeu.

GALERIE U RYTÍŘE
Náměstí Dr. E. Beneše 1
460 01 Liberec 1 - Staré Město

výstava Jana Pohribného Zemědotýkání, leden - březen 2009